Služba na botách byla velmi žádaná v zimě - kdo se nedostal do hlídkového auta, nemusel tak mrznout. Ale mělo to i svá úskalí. Sezamáci byli hladoví a chtěli si přivydělat. Nejeden strážník ostatně taky. V určité dny jste si mohli přijít třeba na 3000,- peněz "bokem". Někdy ovšem bylo mrtvo. Noční hlídky byly zajímavé hlavně v době zavíraček - ale to pro všechny, nejen pro botičkáře.
Botička nebo také TPZOV.
Baťamobil, též sezamácké nebo botičkové auto. Jezdilo v době kolem roku 1998 i později.
Jednou jsme s Fišerem končili odpolední službu na Tupé Hoře.
Kousek od herny s Indiánem zastavil Fišer auto. Byl jsem tehdy "bažant", a popravdě řečeno, netušil jsem, čeho se řidič měl podle Fišera dopustit. Zaslechl jsem něco o lékárničce. Ne že by to bylo v naší kompetenci.
Za chvíli ke mně Fišer přišel a podával mi zmačkanou stokorunu. Co blbneš? Ptám se. Nacpal mi ji do kapsy. Zbláznil ses? Fišer se na mě podíval, jako by ho právě odmítli pustit z Bohnic, a pravil: "Právě jsi přijal úplatek".
Připadalo mi to uhozené, ale zvítězila zvědavost. Když už tu musím tvrdnout s takovým idiotem, chci vědět všechno. A tak jsem se choval nenápadně a loyálně a postupně jsem se dozvěděl i to, co je lépe nevědět. A Vy se to dozvíte se mnou. Na tomto webu.
V dřevních dobách městské policie nebyly všechny náležitosti ošetřené předpisy jako dnes. Strážníci chodili v uniformě rovnou z domova nebo přespávali na služebně po náročnějších společenských akcích.
Když bylo potřeba přesunout více lidí najednou, bylo na Tupé Hoře zvykem, nacpat všechny strážníky do pick-upu na převážení proslulých "botiček" a rozmístit hlídky podle potřeby.
Nedaleko Tupé Hory stávala malá nezávislá stanice Arizóna. Její "posádku" tvořili vyhlášení lumpové z celého města.
Hlavní náplní činnosti těch, kteří sloužili na Arizóně, bylo rozdávání parkovacích lístků v tehdy jediné "modré zóně" v celé republice. Později se střídali se strážníky z Tupé Hory při hlídkování v Sherwoodu.